Povídání od Simony

Na tuto upršenou pidistezku nebylo přihlášeno zrovna moc lidí a vzhledem k počasí se v posledních dnech ještě řada odhlásila (ale vlastně tím poslechli doporučení vlády nejezdit mimo domov, není-li to nezbytné). My ostatní jsme ale neposlechli a vydali se deštivým pátkem vstříc Sázavě do ubytovny Radostného mládí v Českém Šternberku. Do večeře jsme se všichni sjeli (téměř všichni auty) a pochutnali si na moc dobrém guláši. Večer pak probíhal se zpěvem v doprovodu kytar Jirky Valečka a Henryho s podporou Pavla Hrabala. Někteří si i zatančili. Domluvili jsme si plán na sobotu – dojet vlakem či auty do Sázavy na prohlídku kláštera. Jimmy trval na odjezdu vlakem už v 9.40, což znamenalo odchod brzy po snídani plánované na 8-8.30.

Ráno samozřejmě prší, takže 7 statečným odcházejícím už před 9 hodinou rozhodně nezávidíme, naopak obdivně sledujeme, jak mizí v dešti. My ostatní trávíme poklidné dopoledne četbou, prohlížením historických alb Tondy Rosického (přivezla Helenka Rosická), někteří na pokojích zřejmě pospáváním a my s Pavlem jsme si chvíli zahráli i pinec, když už byl v jídelně k dispozici stůl i s pálkami a míčky. Pro jistotu domlouvám prohlídku kláštera pro naši skupinu na 13h.            V jedenáct všichni vyjíždíme auty do Sázavy. Po příjezdu je čas na proslulou cukrárnu Myš Café (tady mě krom zajímavých dortíků zaujala především úplně černá zmrzlina – z černého bezu, byla dobrá), někteří upřednostnili hospodu s teplým jídlem. Před 13h se vzorně všichni scházíme na nádvoří kláštera posíleni o Radku, která kupodivu hladce přijela z Prahy vlakem. Zjišťujeme, že naše statečná vlaková sekce za námi přes veškerou snahu nedorazí (viz Jimmyho povídání). Prohlídka je úžasná, i díky velkému nadšení provádějícího pána, který v klášteře pracuje jako důchodce  vyloženě pro radost. Po prohlídce se štěpíme na různé skupinky, někdo se vydává na oběd, jiní spěchají domů. Tam se nově setkáváme s Běďou i jeho varhany, na které už zvesela preluduje. Tomáš po příjezdu obratem jede pro naše pěší turisty, jimž rozvodněný potok znemožnil příchod domů. V 18h už se podává polévka (vývar) následovaná pečeným kuřetem s brambory. Během večera pak učitelky přednášejí své milé, už tradiční veršované poděkování organizátorům a tentokrát i účastníkům. K Jirkovi a Henrymu se premiérově přidává se svou kytarou i Radka a je to moc prima.

Nejdřív hraje Běďa sám, později společně s kytarami. Nechybí ani tanečky. Poslední jdou spát o půlnoci, pak už přichází zhasnout pan majitel, čímž mě zahání od prohlížení Tondových alb.

Zajímavou komplikací se v před nedělním odjezdem jeví fakt, že podle map je příjezdová silnice od Šternberka neprůjezdná. Ani pan majitel nedoporučuje po ní jet. Leč Tomáš se jen tak nedá, osobně se svým vozem kontroluje její prostupnost. A ujišťuje všechny řidiče, že projedou. Někteří ho skutečně následují, ale řada dalších jede raději za opatrným Pavlem H., který už v sobotu odpoledne při návratu ze Sázavy zkusmo projel „únikovou“ horní cestu lesem. Několik vozů opouští tedy ubytovací zařízení raději touto bezpečnou cestou. Její záludností ale je, že na obou koncích se nacházejí závory. Tu u ubytovacího zařízení nám pan majitel samozřejmě otevřel, zatímco na opačném konci jsme v sobotu ověřili průjezdnost a doufali, že přece nikdo nebude znemožňovat únikovou cestu. Ó jak jsme se mýlili. Na konci lesa zůstala u zamčené závory stát 4 auta. Co teď? Naštěstí od ubytovny ještě neodjeli Liškovi, kteří na naši prosbu běželi za panem majitelem zjišťovat možnosti jejího otevření. A věci se opravdu daly do pohybu. Pan majitel promluvil s paní starostkou, která velmi rychle zajistila muže, který nás snad už za 10 minut osvobodil – cesta byla volná a my se rozjeli k domovům, jen Pavla s rodinou mířila ještě na domluvenou prohlídku hradu, kde se setkala s ostatními, kteří jeli „zakázanou“ cestou podél řeky. Všichni naštěstí šťastně dojeli.

-------------------------------------------------------------

A něco od Jimmyho:

Jak jsem si užíval povodňovou pidiStezku

Na podzimní pidiStezku první trasy konanou poblíž Českého Šternberka na rozdíl od dalších  účastníků jsem vyrazil sám z Prahy vlakem v pátek 13. září 2024, na který byl předpovídán začátek povodní v Čechách i na Moravě. To možná někoho z třicetišesti přihlášených odradilo od účasti.

Z Čerčan do Českého Šternberka jezdí dvouvagonový motoráček, takže jsem měl hned přehled, že v něm žádná ze spřízněných trasových duší bohužel nesedí.  Za drobného deště jsem vystoupil, přešel most přes Sázavu a pořídil první foto. Současně ale také poslední, protože na dalších fotech by byly jen svislé pruhy dešťových kapek a zamračená obloha. A foťáku by se to také nelíbilo. Vydal jsem se pěšky podél řeky po toku, abych skoro po třech kilometrech dorazil do místa konání do rekreačního střediska s poetickým názvem, doslova se k hodícím k nám, souznícím s Takovým konáním, Radostné Mládí.

Při cestě podél Sázavy, na které už bylo vidět, jak se její hladina zvedá, jsem doufal, že mě dojede k večeru nějaké auto kamarádů, ale to se nestalo a tak mě napadlo, zda jsem se nespletl v termínu konání o týden. Ale po závěrečném prudkém výstupu na kopec jsem narazil na krásný, pečlivě udržovaný areál s centrálním objektem a spoustou dalších chat. A na parkovišti už stála dvě mně povědomá auta a má nejistota skončila. A pak dorazili další a tak nakonec nás bylo v sobotu kolem třicítky. A na ubytování nám jen stačil zděný centrální objekt, chatky nebyly potřeba.

Po obvyklém vítání se a večeři začala za zvuku kytar obvyklá zábava se zpěvy a tanci, zatímco venku intenzivně bušily do plechové střechy kapky deště a fučel silný vítr. Plánovat nějaký výlet do přírody na sobotu bylo nemožné, jen bylo dohodnuto, že v sobotu navštívíme městečko Sázava s programem prohlídka kláštera, návštěva cukrárny Myš Café a doporučená návštěva restaurace U Stroma a s možným odjezdem vlaku z Českého Šternberka v 9, 44.

Ráno pochopitelně za obdobného počasí jako večer bylo po plánech, na vlak odešla jen sedmička statečných, Martin N., Jirka E., Matylda K., Pavla V. a spol. a já, ostatní že pojedou o vlak později nebo auty anebo nikam. Tak začalo naše celodenní dobrodružství. Při příchodu do Českého Šternberka jsme zjistili, že náš vlak byl kvůli povodním odřeknut a další jede možná za dvě hodiny. Snažili jsme se vnutit do restaurace, která otevírala za hodinu, ale u servírky jsme nenašli pochopení. Ale pak měl jet vlak opačným směrem, tedy proti toku Sázavy, do Zruče. A tu vznikla myšlenka jet tímto vlakem, kde neprší, ve Zruči zajít do hospody a pak jet tím pozdějším vlakem zpátky dolů do Sázavy. Ve vlaku bylo příjemně vytopeno, výhledy na skaliska kolem a na protější břeh rozlévající se Sázavy byly skvostné, vlak jel pomalu prohlídkově, mašinfíra měl obavu, aby nenarazil do nějakého padlého stromu. A tak ve Zruči už nám nezbyl čas na hospodu a museli jsme se občerstvit v čekárně u nápojového automatu a zase nastoupit do toho samého vlaku, jedoucího zpátky do našeho cíle, dolů do Sázavy. Kamarádi, kteří zatím dojeli do Sázavy auty, nám sdělili, že na 13. hodinu máme všichni objednánu prohlídku kláštera. V Kácově přišla průvodčí, že možná do Sázavy nedojedeme, protože pod Ledečkem spadly na trať stromy a dostali jsme pak vynadáno od vlakvedoucí, proč za takovéhoto počasí vůbec lezeme do vlaku. Ale výhled z okna na kácovský pivovar byl pěkný. A v Ledečku se vlak skutečně zastavil, stromy ležící v nepřístupném terénu podle výpravčího ještě nikdo nezačal odstraňovat.

Cestu do Sázavy jsme proto vzdali a odešli do asi kilometr vzdálené hospody pro vodáky U Čiháků, která zvenku i zevnitř vypadala značně ošuntěle, spíše zavřeně, ale vevnitř aspoň bylo teplo a tím i útulno. Majitel v jedné osobě kuchař, číšník, myč nádobí a možná i uklízeč nám za velmi přívětivé peníze udělal k obědu něco smaženého, nejen sýr, a my byli spokojeni. A pak jsme vyrazili pěšky domů nejdříve po vrškách, pak podél Sázavy po zelené turistické značce.  Počasí bylo odpoledne celkem přijatelné, moc nelilo, ale k večeru se začínalo rychle zhoršovat.

V osadě Poříčko jsme už cca dva kilometry od našeho bydlení. A proti nám jdou tři turisté, mokří až po stehna, kteří se v poledne vydali na výlet do Českého Šternberka, to prošli suchou nohou, zpátky s problémy a říkali nám, že my už neprojdeme. A tak se znovu po poradě s mapou vydáváme na vršky, kde vede modrá značka, která skoro vede kolem našeho bydlení. Vystoupáme vzhůru do malebné osady Čeřenice, kde na ni narazíme. Ale musíme překonat ještě jedno hodně hluboké boční údolí Sázavy. Po sestupu zjišťujeme, že v něm tekoucí Křešický potok je tak rozvodněn, že je neprůchozí. Lezeme tedy zpátky strmě vzhůru do Čeřenic, odtud to je domů po silnici dvacet kilometrů a voláme v nouzi nejvyšší Tomášovi S., zda by nás se svým velkým autem nevyzvedl. Kupodivu Tomášovi je hned jasné, kde se nacházíme, ale že to bude chvíli trvat.

Hledáme busovou zastávku k úkrytu před deštěm, ale hned vedle ní se nachází hezké venkovské stavení a na něm deska pivovaru Velkopopovický kozel. Někdo bere za kliku dveří a najednou jsme se octli v přívětivých prostorách Divadelního klubu, který tam organizují místní nadšenci. A uvnitř je teplo, několik lidí tam chystá večerní vystoupení nějaké kapely z Prahy, ti už tam jsou a ubytovávají se ve spacácích na karimatkách v objektu. Můžeme si zakoupit pivo nebo kávu, posedět a také dostáváme za návštěvu klubovou kartu, všichni byli na nás hodně milí a příjemní.

A pak dorazí Tomáš a doveze nás domů na bydlení. Přes všechny problémy jsme v ten den ušli devět kilometrů. K večeři je výborná polévka s noky a kuře s bramborem. A po večeři zábava, na kterou přijede také Béďa se svými varhanami.  Na internetu se dovídáme, že pokud chceme jet z Českého Šternberka vlakem do Prahy, tak jedině do Zruče a Kutné Hory a pak přes Kolín. Nevím, zda to platilo ještě ráno druhý den. Vlakem už raději nikdo nechtěl odjet, jedna skupina se vydala ještě na prohlídku hradu v Českém Šternberku, ostatní uprchli za vydatného deště auty domů.

Pidi se nám vydařila, organizátoři Vašek H., Jirka V. a Tomáš S. všechno dokonale zvládli ke spokojenosti všech. I obsluhující personál byl k nám laskavý a vlídný možná i proto, že v ten víkend jim končila sezóna. Na výsost byli spokojeni ti, kteří zašli do cukrárny Myš Café, říkali, že nic podobného nezažili.  A také kvůli hroznému počasí budeme na tuto pidiStezku vzpomínat, byla jiná. Já také proto, že jsem v mém pokročilém věku zjistil, že zapínání povlečení na postelovou deku může také být po delší straně, což se mi nezdá praktické.

Fotky: https://www.rajce.idnes.cz/martys/album/posazavi-v-desti